Wellness Centrum Svaté Pole 41 263 01 Dobříš     

Věrka začátek

Setkání ve dvacetidvou letech s mozkovou mrtvicí!!!

Myslíte že to není možné? Bohužel je to tak.

To jsem opět já, Věra co má za sebou putování Norskem. A teď bych vám chtěla vyprávět můj příběh od začátku.

Je pondělí 22. ledna 2002 a já se těším na děti do školky. Jako každé ráno jsem pospíchala do práce, na poslední chvíli jsem ještě venčila psa, přiběhla jsem, ještě slupnout snídani, obout a............ Při obouvání jsem mámě říkala že mi je nějak........(a bohužel už jsem to nedořekla). Svezla jsem se k zemi, nemluvila, ale vnímala okolí. A pak už to šlo rychle, sanitka, záchranáři, nosítka a byla jsem jejich. Ještě si pamatuji jak jsem mezi dveřmi setkala s tátou, který absolutně nevěděl, co se děje.

Odvezli mě na Bulovku, už jsem moc nevnímala, ale jedno vím určitě, ležela jsem tam na chodbě, a nic se nedělo, a po nějaký době (ze zprávy jsem vyčetla asi hodinu a půl dlouhou časovou prodlevu), mě opět naložili a odvezli na Homolku. Tam už jsem nevnímala vůbec, probrala jsem se až odpoledne a u postele byli všichni moji blízcí. Vůbec jsem nevěděla kde jsem a co se semnou děje, nemohla jsem mluvit, byla jsem prostě zmatená.

A příčiny? Prý jich bylo několik, ale v hlavní roli hrála antikoncepce, pak mám prý špatnou srážlivost krve, ale to by mi bývali zjistili testy, když mi předepisovali tu osudnou antikoncepci. Brala jsem jí přes tři roky a najednou se tělo naštvalo. Měla jsem ucpané 2 cévy v mozku, tudíž mozková mrtvice.

Nechodila jsem nemluvila jsem a ze začátku ani nespolupracovala. Měla jsem pravou půlku těla úplně nehybnou. Po třech dnech jsem začala trochu vnímat, takže nastoupila logopeda no a co si sebou nepřinesla, dětské časopisy!!!!! Byla jsem naštvaná že se musím pachtit s tím, co jsem asi před týdnem učila děti ve školce. Neuspěla, stále jsem ze sebe nevydala ani hlásek, ale pani logopedka to nevzdávala. Druhý den šla na to přes písničky, no a u Skákal pes přes oves jsem se chytla!!!!! To bylo radosti, sestřičky i pani doktorka si mě šli poslechnout. No a tak jsem měla za sebou první krok kupředu. A zdaleka nebyl poslední, hnala mě dopředu to že se zase vrátím mezi děti. Takže všechny ty dětský časopisy co jsem dostala na čtení, jsem si pečlivě schovávala a snažila se louskat něco zábavnějšího, než pohádky.

Ale co s chůzí? Chodila ke mně rehabilitační sestra, která se mnou cvičila, ale to nebylo ono. Chtěla jsem chodit!!!!! Asi po týdnu mi mamka přinesla tenisky a tepláky, a já konečně vyrazila v chodítku obklopena rehabilitačními sestrami, sice jenom tři kroky, ale zaplať pánbů za ně. No a pak už to bylo jen o silné vůli. Po 14 dnech jsem jela (ještě na vozíku) na lůžkové oddělení. Tam jsem strávila asi týden a pani doktorka usoudila že už můžu začít intenzivní rehabilitaci, a tak mě poslali k MUDr. Papouškovi do nemocnice pod Petřínem. Tady bych chtěla poděkovat MUDr. Vondráčkové a MUDr. Štěpánkové za úžasnou trpělivost a vzornou péči.

Rehabilitaci vám popisovat nebudu, protože by to byl strašně dlouhý článek. Budou to pomalu čtyři roky a ještě jsem se s toho úplně nedostala. Po roce jsem nastoupila zpátky do školky, ale po půl roce jsem dala výpověď, prostě to nešlo, nemůžete dětem zavázat tkaničky, vystřihnout co potřebují a hlavně nemůžete popoběhnout a zacvičit si s nimi. Tady bych chtěla poděkovat pani ředitelce Ludmile Koulové, že to se mnou zkusila, a nechala mě na to přijít samotnou.

Jinak se stále jako před příhodou aktivně věnuji turistickému oddílu (mimochodem jezdí i děti, které jsem učila, některým už je 10 let). A dvakrát týdně se věnuji dětem v Sokole Karlín, cvičím s nimi gymnastiku. Taky se věnuji svému tělu a to dvakrát týdně v bazénu. Takže mám o zábavu postaráno.

Co říct na závěr? Snad jen to, aby jste se pokud možno nezavírali doma a chodili mezi lidi!!!!! Kdybyste chtěli vědět něco víc, na cokoliv se zeptat tak neváhejte.
Věra

Odkazy přátel v nemoci

   

 

Kamarádi