Wellness Centrum Svaté Pole 41 263 01 Dobříš     

Lenka Janovcová

Dobrovolníkem na Měříně Poslední zářijový týden nás bylo na Měříně celkem 15. Maruška, Vlastička, Jirka, Alenka, Milan, Marjánka, Ráďa, Věruška, Petr, Jarmilka plus Hanička, Míša, Lucinka a já jako dobrovolnice, my všichni pod vedením Honzy Dohnálka. Bydleli jsme v chatkách, každá měla tři dvojlůžkové pokoje a kuchyň, kde se po večerech moc příjemně sedávalo. Každé ráno jsme po snídani šli cvičit do bazénu, někdy náš ranní tělocvik vedl i zkušený fyzioterapeut Petr Kozohorský. Nejoblíbenějším cvikem byla hra na mašinku, celá skupinka se držela vzájemně za pas, poskakovala v bazénu a houkala. Únavu ze cvičení jsme zahnali ve vířivce, a potom jsme šli do tělocvičny trénovat rovnováhu na míčích, posilovat svůj hluboký stabilizační systém a hlavně soustředit se na sebe a své tělo. Po cvičení a obědě následovala hodina muzikoterapie, kdy jsme mohli vyjádřit své emoce a pocity i jinak než jen slovem a posunky - především tancem, pohybem, zpěvem a jinými zvuky či hluky. Dostávali jsme se do bližšího kontaktu s ostatními, pracovali jsme většinou ve dvojicích, vzájemně spolu komunikovali, tancovali, masírovali se, pomáhali si. Pro mne to byly chvíle, které skupinku stmelovaly. Poté jsme mohli jít ještě do bazénu, ale kdo se cítil unavený, nemusel se přemáhat. Měřín znamenal mimo jiné především odpočinek a regeneraci. Po večeři jsme sedávali u „kulatého stolu" v místní kavárně, kde nás obsluha již docela znala a věděla, že Míša si objedná martini s ledem, Jirka bude chtít zelený čaj a Věruška si vybere z řady lákavých koktejlů. Ovšem pozor na Marušku, aby jí zase nepřevrhli zmrzlinový pohár do klína jako se to stalo posledně! Z kavárny jsme se příjemně unaveni ubírali do chatek, někdy jsme se ještě sešli v kuchyňce a povídali jsme, mlsali, koukali na fotky, a pak už opravdu šli spát, protože náš denní program byl nabitý a my si chtěli odpočinout. Zaběhnutý systém střídaly příjemné změny - středeční odpoledne jsme strávili na parníku a kochali se výhledem na Slapskou přehradu (škoda, že nám počasí moc nepřálo!), ve čtvrtek jsme se zase hned po obědě naskládali do aut a vyrazili na Dobříš na prohlídku zámku. Chvíli jsme ještě poseděli v kavárně na náměstí, a pak jsme popojeli do Svatého Pole a zalezli do solné jeskyně, která zde funguje v rámci wellness centra „našeho" fyzioterapeuta Péti. Kdo by si myslel, že budeme mít v pátek dost, ten se plete, páteční slunný den jsme se rozhodli strávit v blízkém hřebčíně Favory. Někteří z nás měli to štěstí, že se mohli vyškrábat do sedla kladrubských koní a projet se po areálu. Že je to jen pro zdravé? Ráďa vám milerád dosvědčí, že je to možné i po CMP! Protože nám to nestačilo, ještě jsme se po cestě nazpět zastavili v malé rodinné stáji, kde se nám dostalo příjemného pohoštění - klobásy, chlebíčky, domácí koláče, že jsme se všichni našťouchli ještě před večeří. Závěrečné posezení v Honzově chatce a prohlížení fotek a videa završilo příjemně strávený a hlavně poučný týden. Co mi jako dobrovolnici ten jeden týden dal? Především jsem poznala spoustu krásných lidí. S námi v chatce bydlel Jirka, má roztroušenou sklerózu, nemůže sám moc daleko dojít, proto jezdí na vozíčku. Snad bych si předtím při pohledu na něj řekla: „Chudák, je na vozíčku. Musí to mít těžké!" Stačí si ale s Jirkou párkrát promluvit a zjistíte, jak úžasný a přemýšlivý je to člověk. Říkáme mu jogín, protože nepije, nekouří, jí střídmě a jen bezmasou stravu, nejradši má zelený čaj a zajímá se o východní filozofii. Maluje, píše básně, bajky a příběhy a sám si svázal pár napsaných knížek. Stále si myslíte, že jeho život navzdory postižení nemůže být naplněný? A což teprve, kdybyste viděli Jirkova tempa v bazénu! Co dokáže člověk ve vodě, přestože na souši se nedovede pořádně rovně postavit, je neskutečné. Ale pobyt na Měříně, to nebyl jen týden plný fascinace Jirkou. S ICTEM jezdí na rekondiční pobyty především lidé po CMP, a je jedno, je-li jim šedesát nebo pětadvacet. CMP je bohužel taková, že může člověka postihnout v každém věku. Nemůžu proto nevzpomenout na Marušku a její andělský úsměv a barevnou koupací čepičku, na Vlastičku a její plavecké umění, na Věrušku alias kočičí mámu, na Jarmilku a Petra, se kterými jsem seděla u jídelního stolu a díky kterým jsem se dozvěděla, kdy lovit jeleny a jak zasadit strom (Petr je lesník a myslivec:), na Milana, který měl vždy úsměv na tváři a jeho ženu Marjánku, která milovala sladké. Na Ráďu a jeho jízdu na koni a na Alenku a její všudypřítomný smysl pro humor. Jedna z prvních věcí, která mě zaujala, byla neuvěřitelně příjemná a domácí atmosféra, která prostupovala celým pobytem. Od začátku jsme si se všemi tykali, říkali jsme si „Leničko, Věruško, Marjánko", usmívali jsme se na sebe, zdravili se, povídali si spolu. Po pár dnech jsem se na Měříně cítila jako doma. Jako v nějaké nové, milé rodině. Náplní mé činnosti bylo takřka dělat cokoliv, co bude potřeba a co se mi bude chtít dělat. Žádné striktní příkazy, žádné „musíš nebo nesmíš". V takové příjemné atmosféře ale dělá člověk rád všechno! Tak jsme dennodenně cvičili v bazénu a v tělocvičně a dohlíželi, aby se nikomu nic nestalo, u jídla pomáhali těm, kteří se nemohli sami obsloužit, pravidelně jsme cvičili logopedii, během volného odpoledne vzali Jirku na vyjížďku do Jablonného nebo večer s ním poslouchali Fimfárum. Hlavně a ze všeho nejradši jsme si povídali a také sobě naslouchali. Pomáhání v rámci pobytu s ICTEM mě v prvé řadě naučilo, že lidé po mozkové mrtvičce jsou lidé jako my. Že sice mají své specifické problémy a potíže, ale zůstávají pořád lidmi. Že není nutné jim chtít za každou cenu a se vším pomoci. Že spoustu činností zvládnou sami a bez pomoci a že jsou mnohdy i radši. Že je důležité (a zpočátku složité!) rozpoznat, co zvládnou sami a s čím potřebují opravdu pomoci. Honza Dohnálek říká, že za ten týden nemůže s lidmi po CMP dělat zázraky. Nelze očekávat, že člověk po sedmi dnech odjede a jeho starosti zmizí, bude hovořit bez zadrhnutí a bude čile běhat. Honzovým cílem je odbourat ty vnitřní, psychické bloky, pomoci lidem, aby opět začali sami sobě věřit a řekli si, že to dokáží a že na to mají. Je úžasné, jakou moc má skupina. Všichni mají podobné problémy, nikdo se nepovyšuje, jeden druhému pomáhá a radí, vzájemně si předávají zkušenosti. Je to něco jiného než když vám zdravý doktor říká, jak máte cvičit a jak často. Myslím si, že vidět, že to jde, že je reálné svých cílů dosáhnout, je tou nejsilnější motivací. Jak je jinak možné, že třeba dřívější úplní neplavci nyní krásně splývají po hladině bazénu a nechají se beze strachu unášet vodou? Že ti, kteří před pár lety vůbec nemluvili, nyní hovoří plynně a téměř na nich nepoznáte, že nějakou příhodu měli? Je to pro mě (jako pro medičku) velká zkušenost, že nejen medikamenty a pravidelné rehabilitace léčí. Že minimálně stejně důležité je porozumění, empatie, úsměv a podpora. Že vůli a touhu začít po příhodě znovu a úplně od začátku nevštípíme do nemocného tak, že mu přiřkneme dvouletou následnou péči a pak ho necháme být. Že „skupinové terapie" a hlavně příklady lidí, kteří to dokázali, jsou nejlepším vnitřním motorem a motivací. Myslím si, že jako studentka medicíny jsem nebyla na Měříně moc platná, jako člověk ovšem (snad to nepřeženu) velmi. A taková je i má zkušenost, to, co si s sebou z Měřína odnáším. Žádné „zajímavé" lékařské nálezy či diagnozy. Zato mám už nyní lepší představu, jaké nesmírné trampoty čekají na člověka po CMP, jaké fyzické a hlavně psychické bariéry musí v sobě překonat, aby se dostal „zpět do společnosti". Možná se pletu, ale myslím si, že taková překážka (lépe napsat mezník) na cestě životem, je-li zdárně překonána, člověka nesmírně posílí. A to napořád. Četla jsem jeden citát, který si na závěr dovolím parafrázovat: „Štěstí prospívá tělu, ale starosti rozvíjejí ducha." Pomalu přicházím na to, že něco na tom bude... Příští rok na Měříně na viděnou:) Vaše Lenička

Odkazy přátel v nemoci

   

 

Kamarádi