Wellness Centrum Svaté Pole 41 263 01 Dobříš     

MŮJ VLASTNÍ PŘÍBĚH Ivana

Bylo nebylo...... dávno tomu Bylo mi 39 let.
V roce 2006 jsem vyučovala v Ostrově nad Ohří hru na španělskou kytaru, bydlela na ubytovně, dálkově studovala konzervatoř v Teplicích a tento rok právě dálkově maturovala- to znamenalo, že jsem do 3 hodin do rána psala semestrální práce, přes den cvičila a trénovala povinné skladby, o víkendu jezdila do Plzně za těžce nemocným tatínkem, a suma sumárum jsem spala asi tak 2 hodiny denně. Do toho jsem do sebe lila hektolitry silné černé kávy a užívala řadu povzbuzujících prostředků, abych toto tempo vůbec vydržela. Následky na sebe nenechaly dlouho čekat. Začalo to nenápadně. Občas se mi zamotala hlava, podlomily se mi nohy, neuměla jsem se usmát, občas jsem se z ničeho nic rozplakala.... Vše vyvrcholilo jednorázovým výpadkem identity a ztrátou orientace - po tomto zážitku již jsem nelenila a šla k lékaři. Dostala jsem neschopenku a byla jsem poslána na neurologii na všechna možná vyšetření, hlavně CT mozku. Protože vše bylo v pořádku, poslali mě dál až na psychiatrii. Tam jsem dostala zázračný lék „Cipralex" (podobný je: Citalopram) a skutečně mě velice pomohl. Protože jsem však v tempu nepolevila, občas se mě ještě podlomily nohy, či vypadla část zorného pole. To už jsem brala „jen" jako prkotiny..... Ovšem, osudný den „D" se blížil.
Ten den jsem měla službu v tombole na školním plese. Bylo mi dobře, ale kolem 23 hodiny jsem začala cítit, že se jakoby zpomaluji, začalo se mi špatně mluvit, hůř pohybovat a náhle jsem se ocitla na zemi - stále při vědomí. Vše si pamatuji do nejmenších detailů.
Naštěstí byla přítomna lékařka, ta mě prohlédla, nařídila ihned zavolat rychlou záchranku a ta mě (stále při 100%-ním vědomí) zavezla do nejbližší nemocnice (tj. v Ostrově nad Ohří). Co tam se mnou dělali, nemám nejmenší tušení, pamatuji si jen tolik, že jsem se pohybovala bez jakýchkoli problémů, v noci jsem si sama doběhla na WC a pouze jsem byla moc unavená. Ale druhý den se něco stalo, protože najednou z ničeho nic jsem byla převezena do nemocnice v Karlovo Varech. Dodnes netuším proč, ani ten převoz si vůbec nepamatuji, je to záhada. Ovšem až tam, když jsem ležela v K.V. jsem si začala uvědomovat jakési pohybové problémy - do levé ruky jsem nemohla nic uchopit, všechno mi hned vypadlo, polévka mě tekla levým koutkem z pusy ven a nedokázala jsem se udržet ani v sedě na posteli. Vůbec jsem netušila, co se to děje, přičítala jsem to jakési chvilkové slabosti. Naštěstí, po pár dnech, za mnou přijela moje maminka, která rychle zařídila převoz do plzeńské FN. Tam už můj stav byl takový, že celou levou stranu jsem měla úplně ochrnutou. Pořád jsem nechápala, co se to vlastně děje a popravdě řečeno, bylo mě to celkem jedno. Asi jsem byla v té době obdařena jakýmsi „ochranným flegmatismem", který mi bránil uvědomit si, že se se mnou děje něco opravdu podivného.. teprve v Plzni se o mě začali lékaři doopravdy starat, absolvovala jsem všechna možná vyšetření, včetně mag.rezonance („tunel") a kupodivu, dokonce mě i vysvětlili, co se mi to přihodilo. Vysvětlili mě, že příčina mojí cmp je neznámá, neboť jsem neměla žádnou krevní sraženinu, mám nízký tlak, nekouřím, neberu antikoncepci, jsem vegetariánka, takže nemám ani jeden rizikový faktor. Nakonec se usnesli, že příčinou byla nějaká křeč (stah) cév, které zaškrtily hlavní přívod krve do mozku. Olé!! Tak jsem se dozvěděla pravdu. Přesto mě celá situace stále jaksi nedocházela....jen mě rozčiloval primář oddělení, který po mě stále chtěl, abych udělala „špetku" na levé ruce a já přitom pomalu ani nevěděla, kde mám tu levou ruku hledat....
No, toto stadium trvalo asi měsíc či dva, už přesně nevím. Poté, když už jsem lehce začala pohybovat prsty u nohy, posléze kotníkem a naposledy celou nohou, pak jsem začala pomaloučku cítit i prsty levé ruky, pohnula ukazováčkem asi o 1 milimetr, poté jsem byla převezena do vojenské nemocnice, do rehabilitační části a tam začala opravdu pořádná rehabilitace! Myslím, že denně. Když jsem s prsty nehnula vůbec, sestřička mi s nimi pohybovala sama a kupodivu - mělo to výsledky. Myslím, že to postupovalo od ukazováčku k ostatním prstům. V té době už jsem se pohybovala s fr.holí a občas jsem si troufla se „jen" zavěsit do sestřičky a doklopýtat tak na WC..
Vypozorovala jsem jednu podivnou souvislost: když jsem zhluboka zívla, levá ruka měla tendenci se zvedat. Využívala jsem tuto divnou souvislost jak jsem mohla a fungovalo to. A pokud to šlo, cvičila jsem s nohama sama - ano, s oběma nohama - jednoduše tak, že jsem vždy s jednou hmitala tak, jak mě to zrovna šlo. Výsledkem bylo, že asi po 1 měsíci už jsem dokázala přejít pokoj bez hole. Ruka šla o hodně pomaleji, hodně se mi osvědčilo tzv. pasivní cvičení, tj., když mi s rukou cvičil někdo jiný, nebo já sama jsem zdravou rukou pohybovala prsty (i předloktím) ruky nemocné. Zásady: „Něco je lepší než nic" a „Vše má svůj čas!"
Asi po dalším měsíci jsem byla už z nemocnice propuštěna. Ještě s fr.holí, ale doma už jsem se ji snažila používat minimálně. Domů za mnou docházely rehabilitační sestry, to bylo moc dobré!! - cvičit denně - to nenahradí opravdu nic. Když po několika týdnech jejich úloha skončila, ve cvičení jsem pokračovala - ty cviky, které jsem si pamatovala. A vzhledem k tomu, že v té době jsem měla paměť dost špatnou, moc jich nebylo - nicméně cvičila jsem je poctivě každý den. V té době už jsem se pomalu začínala probírat ze své pasivní flegmatičnosti a začala si pomalu uvědomovat, že se opravdu stalo něco, co má či bude mít dopad na celý můj život. Pomáhala mě píseň „Stovky cest", jejíž text je jako léčivý balzám. A je to tak, jsou! STOVKY CEST! Ta, na kterou jsem šla, není jediná a teď mám jít docela jinou. S Boží pomocí to zvládnu!

Pak následovaly první lázně Vráž u Písku, kde jsem pobyla asi 5 nebo 6 týdnů, už přesně nevím a ty mě velice pomohly - hlavně na nohu. Dokazuje to i skutečnost, že při odjezdu jsem v lázních zapomněla fr.hůl. Už jsem ji nepotřebovala. Od té doby už zlepšování nebylo tak razantní, přesto se dá říci, že s výkyvy, probíhá dodnes.
Snažím se stále cvičit denně, a když některé období to nevychází, hned cítím jak tuhnu. Ale jde to, a půjde to - ne k dokonalosti, ale k tomu nejlepšímu možnému stavu. A to je potřeba přijmout - už asi nikdy nebudu chodit na aerobic, ani tančit... no a co? A vůbec - kdo ví?
Tolik můj příběh.
Ivana Plzeň

Odkazy přátel v nemoci

   

 

Kamarádi