Wellness Centrum Svaté Pole 41 263 01 Dobříš     

Lyžování

optimistou. Začal jsem učit mozek ovládat půlku těla, o které jsem vlastně nevěděl. Už jsem dokázal dojít na zastávku autobusu a zpátky. Brzy po návratu z Albertova přišla první odvážnější akce. Zkrátka jsem se vydal za manželkou do práce, aniž bych dopředu cokoliv řekl. Ta byla vylekaná! Dostal jsem vynadáno, ale já byl hrdý, že jsem to dokázal. Tím se mi zvětšil rádius o místa, kam jsem se dostal městskou dopravou. Co jde mimo mé vnímání, musí jít i moji vůlí, pamatujete?

 

V červenci jsem se podruhé dostal na Slapy. Všichni byli překvapeni - minule propustili člověka, kterého považovali za zlomeného a teď přišel člověk sršící energií a dobrou náladou. Mé, mnou předepsané, 1 točené denně s pejskem jako doprovod, se stalo okřídleným rčením. Zatímco minule jsem odcvičil, co bylo nezbytně nutné, teď jsem si nakládal. Sice jsem stále pod dohledem sestřiček, ale už je to mnohem lepší. A střeva nezvládnu zhruba 3x za týden - pohoda.

 

Ale ještě jsem nikomu neřekl o svém plánu příští zimu lyžovat, vlastně ani vám ne. „Já to přece dokážu!“ funguje stále a stalo se součástí mého já. Vůle mě žene stále dál a dál. Problém nastává v momentě, kdy mi někdo nebo něco zasáhne do mého snažení. To mě dokáže vrátit o jeden až dva měsíce zpátky. Jedná se hlavně o nepříjemné nervující rozhovory nebo vzpomínky. Právě proto jsem ze svého života vypustil i některé známé...

 

Tak zpátky. Objevil se ještě jeden důležitý okamžik. Na radu jedné sympatické dívky, která je bohužel postižená jako já, jsem se přihlásil do programu Kontakt BB, kde se o mě ve vodě postarali s péčí, jakou jsem ještě nezažil. Díky nim opět plavu - sláva!

 

Když jsem se vrátil ze Slapů, řekl jsem manželce o svém plánu, že chci o Vánocích lyžovat a ta mi slíbila, že mi přiveze lyžařskou výbavu. Jakmile jsem si nazul boty, bylo rozhodnuto. O Vánocích jedeme do Špindlu. Sice jsem boty obouval tři čtvrtě hodiny, ale byl jsem v nich.

 

Pak přišel druhý pobyt na Albertově. Vše šlo mnohem lépe než minule, až na dvě věci. Za prvé (to už bych si mohl zvyknout): stále znovu jsem bořil hranice stanovené lékaři. Za druhé: oznámil jsem, že chci o Vánocích lyžovat. To byl problém. Odborníci byli proti a já tvrdě pro. Zkoušeli všechno možné (i s návštěvou psychiatra), ale já trval na svém. Tak tedy po mně alespoň chtěli, abych lyžoval: zaprvé jen v helmě, zadruhé jen na mírných loučkách a zatřetí jen s dohledem. Chápu, že měli o mě strach. Nebyli prostě zvyklí na pacienta, jako jsem já.

 

Co se týče vaření -  pryč jsou ty doby, kdy mě hlídali, abych se nespálil. Doufám, že si holky někdy vzpomenou na jídla, které jsem částečně navrhl a která jsme pak rukou společnou uvařili. Při manuální praxi v dílnách to už také bylo lepší a na dotaz, co bych chtěl dělat, jsem požádal o starý počítač, abych ho mohl rozebrat. Pochopte, celý svůj dospělý život jsem dělal počítače a nemohl jsem s nimi  pracovat. A najednou to šlo. A nejen rozebrat a složit starý, ale já jsem dokonce ze starých součástek složil fungující! Další bod zlomu!

 

Řekl jsem si, že je čas navštívil moji firmu. A bum! -  byl jsem minimálně o měsíc zpátky. Jsou zkrátka věci, které nesmím dělat.

 

V prosinci jsem byl v lázních na Moravě. Malé lázně s dobrou pověstí, ale pro mě očistec. WC na chodbě – jedno pánské a jedno dámské. Ani se neptejte jak jsem dopadl. Naštěstí jsem tam byl jenom 3 týdny a přišly Vánoce. Vánoce 2003, Špindl.

 

Sice jsem neměl své obřačky, jen staré práskačky půjčené od švagra, ale jel jsem na hory a lyže jsem měl s sebou. Nebylo to však tak jednoduché. Míla měla starost, jak to zvládnu. Bála se, že si něco udělám, nebo že někdo do mě najede a nebudu schopen rychle reagovat. Potřeboval jsem, aby u mého prvního sjezdu bylo co nejméně příbuzných a známých. Co kdyby přece jenom... Doprovod mi dělal jenom můj syn Jirka. Hned ráno jsme vyjeli na Hromovku (bez helmy, protože moji velikost 64 jsem zatím nesehnal). Já to přece dokážu! První jízda šikmo svahem a zastavit. Otočit se je problém. Další traverz, zastavit a otočit. Takhle dál už přeci nemůžu jet (to ta moje malá mozková dysfunkce). Zkouším navazované oblouky. Nejprve dva a pak stále víc a víc. A jde to! Radost, nadšení, rostoucí sebedůvěra. Že občas nezvládnu střeva a nebo si „uciknu", je vedlejší, jen když mám přátele z nejlepších, mé lyže. To jsem jenom já, lyže a svah. Po týdnu jsem zvládl sjet červené sjezdovky.

 

K Vánocům jsem od mé dcery dostal knihu. Do té doby jsem nebyl schopen číst. Nevím čím to, ale asi díky úspěchu na lyžích se ve mě něco hnulo a já jsem najednou tuto knihu přečetl tak jako dřív, během dvou večerů! Od té doby jsem schopen číst všechno.

 

V lyžování jsem samozřejmě chtěl pokračovat a tak jsem hledal možnosti - s kým. Snad existují lyžařské oddíly pro tělesně handicapované. A tak jsem serfoval po internetu a sháněl kontakty. Podařilo se mi zkontaktovat Akádu v Jánských lázních. Tam se sice věnují lyžování na monoski, ale vzali pod svá křídla i mě, spastika. Na konci ledna 2004 jsem s nimi byl poprvé lyžovat.

 

Pak přišly další lázně a tím jsem ukončil druhý rok od mé příhody. Stále pravou stranu těla necítím, ani nevím, kam šlapu a co držím v ruce. Snad jenom ta střeva mnohem víc zvládám. Další můj rok až v příštím pokračování. Honza.

 

2003 - 2004 © Jan Dohnálek, ICTUS o.p.s.


 

Odkazy přátel v nemoci

   

 

Kamarádi