Wellness Centrum Svaté Pole 41 263 01 Dobříš     

Norsko a Věra

Na začátek by se chtělo asi představit že? Takže, jmenuji se Věra a ve 22 mě potkala mozková mrtvice, nebylo to lehké začínat znova, ale je to tři a půl roku, a už zvládám to co před příhodou. Sice s určitým omezením, nepodařilo se mi rozhýbat pravou ruku, a stále kulhám, ale zvládám. Ze začátku mi hrozně vadilo, že na mě všichni „čučí", dokonce ne jednou mě napadlo se zavřít doma a nevylézat. A potom jsem si řekla, ale co ať koukají, vždyť oni na tom třeba zítra budou stejně, ať vidí že se s tím dá žít plnohodnotný život. Tak teď už máte představu kdo jsem a můžu se pustit do vyprávění.

Zatoužila jsem vidět Norsko, no jo ale bez řidičáku jen těžko. A zaplatit si zájezd, to se mi taky nechtělo, protože stále se musíte někomu podřizovat, v tolik a tolik musíte být v autobuse, máte na prohlídku jen tolik a tolik času apod. Já jsem člověk který má rád určitá pravidla, ale co je moc, je moc. A tak nezbývalo nic jiného než najít partu lidí, která touží po Norsku stejně jako já, a která bude ponese můj handikep statečně.

To se podařilo, a tak ve složení 3 chlapců a 2 dívek mohli vyrazit směr Skandinávie. Ze začátku to bylo náročné pouze na sezení, protože jsme hodně přejížděli, ale pak došlo i na náročnost fyzickou, a tu bych jaksi bez pomoci mých kamarádů nezvládla. Né že by mě přenášeli (i když také na to došlo, ale o tom později), ale s určitými úseky mi museli podat pomocnou ruku, nebo zapřít nohu či mi pomoct přes padlé stromy.

První fyzická krize přišla na vycházce po národním parku Rago, kdy mi jeden člen výpravy, který už v Norsku byl, řekl že je to pěkná cesta, že přeskočíme dva tři kamínky a budeme u vytouženého vodopádu. Jo pěkný prd, nejenom že jsme šli k vodopádu asi 3 hodiny, ale kudy jsme šli!!! Těch kamenů jsem „přeskočila" nejméně 100, přelezla jsem nespočet padlých stromů, ale teď už mohu říct, že to za to stálo. Tak dopadla naše první velká procházka (celkově trvala asi 5 hodin), byli jsme unavení ale spokojení.

Druhá a nejsilnější krize přišla hned následující den, a to když jsme nestihli lodičku na drahokam Norska, tedy Svartizen. Kapitán byl neoblomný, ale řekl nám že je to krásná, tak hodinová procházka, kolem pobřeží (no řekla jsem si že se mnou to budou tak dvě hoďky, ale i tak by to nemělo být horší jak včera) tak mě ostatní nechali rozhodnout, zda-li jít teď pěšky nebo jet zítra lodí. No jo ale říct že jít nechci by pro ostatní znamenalo den zdržení, a tudíž nestihnutí něčeho jiného. A tak jsme vyšli.

No zkrátím to, když řeknu že jsi vyrazili ve třičtvrtě na pět a v půl osmé jsme byli v polovině cesty tam. Ta procházka v národním parku Rago mi přišla oproti tomu, jako procházka růžovým sadem. To byla cesta necesta, kdyby se mi ten kapitán dostal pod ruku, tak bych ho přinejmenším zaškrtila. Šli jsme nechutným bahnem, přeskakovali jsme vodopády, cestou nazpět už mě přes ně přenášeli, a ty klouzavý kameny, vysoká a podmáčená tráva o tom už radši mlčím. Asi v jedenáct večer jsme stanuli na vrcholu, byla jsem hadrový panák, ale spokojená se svým výkonem. Teď ještě přežít cestu zpátky a bude to o.k.

Jenomže cestu nazpět k našemu autíčku nám ztěžovala tma, a tak nastalo rozdělení rolí, dva moji „bodygárdi" se ode mě nehnuli ani na krok (krom toho když někam zahučeliJ), Kačka nám svítila pod nohy a ten pátý šel napřed, zvonil rolničkou a ukazoval nám nejschůdnější cestu. Asi od dvou od rána jsem si nejméně stokrát vyslechla větu: „ještě asi 20 minut a budeme u auta", navíc jsme si sebou nevzali dostatek pití, takže tím se nám to ještě ztížilo. Jenomže já když jsem unavená a přetažená, tak se směju, a často i sebemenším kravinám a co je horší, že ten smích nebere konce. (V nemocnici mi říkali že je to rozhodně lepší, než kdybych brečela, to jsem uznala a od té doby to neřeším). No aspoň měli ostatní členové výpravy o zábavu postaráno.

K autu jsme dorazili před šestou ráno, totálně unavený, promáčený boty ale šťastní že jsme to zvládli. Ještě nevím jak, ale dovlekli mě do cíle, po téměř třinácti hodinové procházce, neřekli po cestě jediné sprosté slovo (zato mě jich napadalo), stále se usmívali a snášeli můj hendikep víc než statečně, toho si vážím.

Osmnáct dní strávit v téhle společnosti (i když jsem jich někdy měla plné zuby), mi bylo ctí, doufám, že někdy stejné složení vyrazí společně se členy sdružení ictus poznávat jiné kouty země.

VěraJ

Odkazy přátel v nemoci

   

 

Kamarádi