Wellness Centrum Svaté Pole 41 263 01 Dobříš     

Petr

Původně jsem pracoval na dráze, jako strojvedoucí, to znamená porušená životospráva, noční, cigaret že bych se počtu nedopočítal, pak jsem jednoho krásného (listopadového) dne změnil povolání, začal jsem pracovat v oblasti výpočetní techniky, pracoval jsem tam krásně, dlouho a zase to co u dráhy, porušená životospráva, cigaret ještě více jak u dráhy, no prostě hrůza. Až tělo řeklo dost, já takhle dál nemůžu. To sem jednou jel z práce domů, jen tak mimo bylo to 27.12, to znamená větší shon v práci a já jsem konečně jel po práci domů, projel jsem zatáčku a chytla mně něco takového jako křeč, prostě jsem nejednou nemohl šlapat na plyn, ani pravá ruka mne neposlouchala. Tak jsem zastavil, jak to nevím, ale co vím, že jsem zastavil při kraji, abych se napletl ostatním, a že vystoupím, abych se protáhl, ale člověk myslí a příroda mění, jak jsem vystoupil tak jsem se skácel, ho marastu který byl toho osudného dne, prostě jsem sebou plácl jak dlouhý, tak široký. V tu chvíli jsem si uvědomil, že není všechno jak má být. Pak vím, že umě zastavilo nějaké auto, chtěl sem mu říct kdo jsem, ale prěz rty šlo nějaké divné mručení, a pak se nemůžu divit, že jsem slyšel jak říká spolujezdci aby zavolal policii, že je tam nějaký ožralý. Pak vím že jsem jel sanitou, že mně v jedné nemocnici nepřijali, tak že mně vezli do druhé. Ale kdy mně tam přivezli opravdu nevím. Ale já osobně si myslím, že je dobře, že mne přivezli na Homolku, na jednu z nejlepších klinik u nás. I když v ten kritický večer mně už bylo jedno kam mně vezou. Pak jsem se probudil, který den to bylo nevím, ale bylo to do Silvestra, protože to jsem se díval na ohňostroje, tak jsem se probral a přemýšlel jsem kde to jsem, jak jsem se tam dostal, proč nemůžu hejbat pravou půlkou těla, proč mám tu ošklivou jizvu na krku, a ač jsem přemýšlel jak jsem chtěl tak mně nic nenapadlo. Až jsem začal vnímat okolí, viděl jsem že tam je má manželka, a ta mně to řekla, že jsem měl mozkovou mrtvici, jakou měla snahu dozvědět se více když jsem nepřijel domů, kde vlastně sem, po dlouhém telefonování konečně se dozvěděla kde vlastně jsem. Asi po třech týdnech mně už řekli, že mně už nepomůžou, že mně z toho největšího „marajzu" pomohli, že už mě musí sehnat nemocnici, spíž léčebnu, LDN kde mně pomůžou dále. Tak mně našla LDN v Kladně, teď si říkám, že nic horšího mně potkat nemohlo. Rehabilitace jako by nebyla, logopedie je příběh jak NEMÁ být, na vozíčku jsem se dobelhal ke dveřím kde to má být, asi po půl hodině se otevřely dveře a já sem vklouzl dovnitř. To že jsem musel čekat asi půl hodiny, by se stát nemělo, ale budiž, ale zážitek mně čekal uvnitř, slabikář a početnice z první třídy, a povídej...No hrůza, ihned po propuštění z LDN jsem se z touto logopedií rozloučil. Jen tak mimo, když jsem asi za půl roku se chtěl přihlásit na rehabilitaci, tak jsem byl paní primářkou „seřván" že se neumím vyjadřovat, že nejsem schopen říci co vlastně chci. To jen tak mimo. Jen co to šlo, asi po půl roce, jsem jel do lázní, konkrétně to byly Tereziny lázně Dubí u Teplic. To byly lázně jak mají být, od rána do pozdního odpoledne něco na práci, cvičení, cvičení a zase cvičení, prostě to co jsem potřeboval už v LDN, leč tam byly lékařky, sestry, rehabilitační pracovnice jen zaměstnané, ne jako v lázních v Dubí, tam se usmívali, pořád něco říkali, a nebo poslouchali co my jsme jim tou svojí nedokonalou řečí povídali. Také jsem tam byl dvakrát. Víc už nemám nárok, bohužel. Po příjezdu z prvních lázní jsem konečně nastoupil do práce, zpět do firmy Actebis computers, zpět na funkci kterou jsem zastával předtím, než se mně toto stalo. Leč nebylo to ono, mluvit jsem téměř nemohl, telefonovat jsem se bál, neboť když špatně mluvíte, dělejte něco, čemu se říká prodejní manažer. Tak jsme se dohodli s p. Jiráskem na mém odchodu. Měl jsem již důchod, myslel jsem, že se nebudu nudit, ale opak je, nebo byl pravdou. Po roce a půl jsem sehnal místo u společnosti Rehatom, kde jsem měl spravovat počítače, leč ani po téměř půli roce nebylo na čem pracovat, tak ať jsem tam měl podmínky úžasné, zase jsme si řekli sbohem. V tu ránu jsem ale nastoupil do firmy Interactive, bohužel tato společnost zkrachovala ještě dřívej než jsem tam zdomácněl, po 3 týdnech, takže jsme si taky řekli sbohem. A byl jsem zase bez práce, bez toho co mě udržovalo při životě. Přestěhovali jsme se, do krásné obce v okrese Rakovník, do krajiny, která je lemovaná chmelnicemi, do rodinného domku. A zase byla práce, sice ne za koruny, zato na svém. Když mně po 5 a půl roce zavolala paní Tichá z Paraplete, jestli bych měl zájem, že budou pořádat jen z kurzů, samozřejmě jsem řekl, že ano. Když probíhal kurz, měl tam jednání pan Dohnálek a asi se zeptal co je to tam za kurz a jestli by nevěděli o někom, kdo by se jim hodil. No a pak to šlo ráz na ráz, v pátek jsem jim poslal e-mail z mojím životopisem, ten samí den mě zazvonil telefon, já jsem se tam jel v pondělí představit a od úterka jsem zaměstnán. Tato firma se jmenuje Green-Swan Pharmaceuticals CR, a.s.. Firma kde nevadí že jste např. po mrtvici, firma kde nevadí jak chodíte, ale firma kde jsou rozhodné výsledky v práci. To je to, co chybí našim podnikatelům, a nejenom jim, totiž prošel jsem už mnoha výběrovým kláním, dokud mně neviděli, všechno OK, leč první pohled jim stačil na to, aby si udělali obrázek. Jestli dobrý, nebo špatný to jim nechci sahat do svědomí. Ale chce to trpělivost, nic jiného.O tom že jsme spadli finančně téměř až na dno, je snad každému jasné, když napíši, že mám 3 školou povinné děti a manželku, která je též v důchodu. I když, co je to na dno...V tomto mně pomohla celá moje rodina, zvláště manželka, která mě po celou dobu mého znovuoživování stála ruku v ruce. Snad jí už jenom budu nosit jen radost Dnes, kdy dopisuji tento článek, již nejsem zaměstnancem GSku, po dvou letech jsme si řekli sbohem, já ani oni neměli zájem. Ale byl tam pan Dohnálek, který spolu založil sdružení Ictus (www.ictus.cz), sdružení které má pomáhat a taky pomáhá lidem jako jsem já, lidem po mozkové příhodě. Již je to bezmála deset let, a já chodím stále o holi, rukou nehejbu vůbec, ale jak já říkám ..."nikdy se nemáme tak, abych se nemohli mít ještě hůř, prostě je to paráda..." Petr

Odkazy přátel v nemoci

   

 

Kamarádi