Wellness Centrum Svaté Pole 41 263 01 Dobříš     

Příběh Miloše Zelenky - očima jeho manželky

Milošův svět byla odmala auta, auta a zase auta. Jeho záliba mu byla prací i koníčkem. Před rokem 1989 začal ve své dílně jako automechanik podnikat . Nejdřív s kamarádem, později se synem, ale nakonec zůstal sám. V posledních 3 letech pracoval nepřetržitě, bez dovolené, neměl čas. Každý den, od rána do večera, často i v soboru a v neděli.. Tak to šlo téměř každý den až do poloviny prosince roku 2008. Tehdy se nám oběma změnil život, jakoby mávnutím proutkem . Nikdy mi nezmizí z paměti jeho výraz, když jsem ho našla ležet na zemi pod autem. Bůhví jak dlouho tam ležel. Lékař z Neurologie na Bulovce mu moc naděje na přežití nedával. Miloše postihla mozková mrtvice, ochrnul na pravé straně těla, nemluvil, špatně viděl, nechápal co se okolo něj děje, ani co se po něm chce a na rozdíl od nohy, neměl v pravé ruce ani cit. Jeho stav se dlouho nelepšil a tak ho z JIPu na Neurologii přeložili na Interní oddělení. Ocitl se na pokoji nemohoucích stařečků, to mě hrozně vyděsilo. Byla jsem přesvědčená, že je to pro něj příliš deprimující místo. Ošetřující lékař měl naštěstí pochopení a na mou žádost ho přeložil na jiný pokoj. Milošův stav se postupně stabilizoval a blížilo se jeho propuštění z nemocnice. Nastal však problém „kam s ním?, hledala jsem zařízení, kde se poskytuje tzv. následná péče. Měl veliké štěstí, že byl přijat do Gerontocentra na Praze 8. Vrchní sestra byl dar z nebes. Je to člověk na svém místě, poradila mi, o co můžu požádat na sociálním odboru, radila mi, že mám šetřit síly, že mě ještě čeká běh na dlouhou trať. Bylo to jako když jsem se dostala do oázy. Gerontocentrum pro mě bylo milé místo, moderní zařízení a navíc plné laskavých lidí. Dokonce tam směl na návštěvy chodit i náš pejsek. Pak jsem Miloše odvezla do Vojenského rehabilitačního ústavu ve Slapech.. Tam ho dostali z nejhoršího, udělal prvních pár krůčků a začal hýbat prsty na pravé ruce. Následný krátký pobyt doma vystřídal znovu rehabilitační pobyt, tentokrát na Rehabilitační klinice Malvazinky. Další místo, kde jsme poznali odborníky na slovo vzaté, děkuju jim v duchu ještě teď. Miloš začal chodit s berlí, dokázal vzít do pravé ruky malé předměty a přemístit je. Začal se učit znovu číst i mluvit. A pak přišlo pro nás další důležité setkání. To pomohlo psychicky asi hlavně mě, a to bylo setkání s Honzou Dohnálkem ze sdružení ICTUS. Špindlerův mlýn - srpen 2009 Letošní léto pomalu ubíhalo, přemýšlela jsem kam bychom mohli jet oba společně na dovolenou. Míst, kam může jet člověk ochrnutý po mrtvici moc není. Při vyhledávání na internetu jsem narazila na stránky neziskové organizace ICTUS. Ani jsem se moc nerozmýšlela a zavolala na kontaktní telefonní číslo. Ještě ten samý den jsem se setkala s Honzou Dohnálkem. Poprvé jsem viděla člověka po mozkové mrtvici, velmi, velmi činorodého a plného optimismu. To byl pro mě i pro Miloše, který je ¾ roku po mozkové mrtvici částečně ochrnutý na pravé straně těla, důležitý impuls - jak se vzepřít osudu a nevzdávat to. Vyprávěl nám o rehabilitačních pobytech, které pořádá pro lidi po mozkové mrtvici. Uběhlo pár dní a my jsme plni očekávání přijeli i s invalidním vozíkem do Vojenské zotavovny ve Špindlerově Mlýně. Hned první den jsme se poznali s Alčou, Kačkou, Majdou a Míšou, což byly obětavé dobrovolnice a také jsme se seznámili s dalšími „frekventanty kurzu" - Zdeničkou, Vlastičkou, Hynkem, Františkem, Tomášem a Pepou. Nejdůležitější osobou byl samozřejmě Honza Dohnálek, ale nesmím zapomenout ani na jeho ženu Mílu, ta má už kolem hlavy nejspíš svatozář. Za sebe můžu říct, že jsem si opravdu odpočinula a hodila za hlavu všechny starosti. Miloš sice trochu občas protestoval, zvlášť, když měl po ránu vlézt do bazénu, ale nakonec byl moc a moc spokojený. A co jsme celý týden dělali? 2x denně nás čekalo plavání v bazénu a také samostatná chůze ve vodě. Najednou jsme zjistili, že ve vodě není nutná podpora berle, ve vodě se dá chodit i bez ní. V tělocvičně cvičení na balonech, házení míčem, procvičování paměti, správný nácvik chůze, vstávání bez pomoci ze země. Výlet do cukrárny a večeře ve vyhlášené restauraci byl dobře promyšlený tah, jak dostat postižené lidi zpátky do společnosti - mezi „normální" lidi. Naše skupina budila celkem pozornost, ale v kolektivu se udivené a pátravé pohledy ostatních lidí dobře snášejí. Také hra kroketu na louce pod zotavovnou byla velmi podnětná. V zápalu hry všichni zapomněli na nějaké pohybové omezení.Ráda také vzpomínám na výlet lanovkou na Pláně - Tomáš, jako pravý džentlmen, mi dělal doprovod při pěším sestupu. Pro nás pro oba, pro Miloše i mě to byl báječný týden a výsledek? Neuvěřitelný! Miloš po týdnu přeplaval na zádech bazén na šířku a 2x obešel tělocvičnu bez držení a bez berle ! Jsme Honzovi Dohnálkovi vděčni za toto setkání a těšíme se zase někdy se na shledání. Miloš a Lenka Zelenkovi

Odkazy přátel v nemoci

   

 

Kamarádi