Wellness Centrum Svaté Pole 41 263 01 Dobříš     

Pozvala jsem Dohnálka Jana, dál

Obrázek uživatele ictus

Ztratíme - li majetek , nepřijdeme vůbec o nic. Ztratíme-li zdraví , přijdeme o hodně. Ztratíme-li schopnost mezilidské komunikace, přijdeme úplně o všechno...I.Š.

Seděla jsem ve své pracovně - ambulanci klinické logopedie na Klinice rehabilitačního lékařství v Praze na Albertově. Krmila jsem úředního šimla daty a údaji a připravovala se na objednaného pacienta. Podívala jsem se na hodinky. Mám ještě pět minut, oddechla jsem si . Ještě jednou jsem očima přelítla lékařské zprávy. CMP. Krvácení. CT. Bezvědomí. Afázie. Překlad. Dysartrie. Převoz. Paréza. Bradypsychie. Vyskakoval na mne jeden strašák za druhým. Vstala jsem a otevřela dveře. Pozvala , pro mne tenkrát jakého si Dohnálka Jana, dál ..

Vstoupit a sednout si znamenalo pro Honzu velké úsilí a námahu. Téměř stejné úsilí a námahu musel vynaložit na komunikaci se mnou. Produkce slov a vět pro něj znamenala to, co pro zdravého vyložit na vagón uhlí. Podepsat se levou rukou, předvést, že zapomněl číst ..námaha a stupňující se stres. Čím více a úporněji se snažil, tím více se nedařilo. Roztřásl se. „Pane Dohnálku , Vy to zvládnete a já Vám pomůžu, ano ?" Po prvních terapiích jsme našli společné zájmy - sport, knihy, zvířata. Požádal mne o vysvětlení, co se mu vlastně přihodilo. Až mnohem později mi pověděl, že do té doby jen tušil. Začal mluvit ve větách. Obtížně hledal slova . Mluvil pomalu. Přišla zima. Stýskal si po lyžích, po horách. Představila jsem si sama sebe na Honzově místě. Jak bych dala nevím co za dotyk hebkých nozder a sametové koňské kůže, vlající hřívu v očích, otěže propletené v dlani a prstech. „Jeďte! Jeďte na hory a nazujte lyže. Proč byste nemohl lyžovat? Nejde můžeme říkat až tehdy, když jsme vyzkoušeli a bezpečně víme, že nejde. „Jel. Zkusil. Těžké to bylo. Jak moc těžké, přiznává Honza až po několika letech. Tenkrát s leskem v očích hlásil, že lyžoval. Vrátila se schopnost čtení. Začal mi nosit zajímavé romány ze své knihovny. Zesílil hlas. Obával se, že mluví moc hlasitě. Že svojí hlasitou mluvou obtěžuje ostatní lidi. Já jsem jásala. Ubrat je snazší, než z kuňkotu vyvodit chlapskou znělost.

Zůstala jsem doma pro rizikové těhotenství. Občas jsem o Honzovi slyšela od kolegyň. „Ten Dohnálek, ten se úplně zbláznil. Chce něco zakládat a chce tvoje telefonní číslo", říkaly. V den prvních narozenin mé dcery jsme měli s Honzou domluvenou schůzku. Čekala jsem na něj před domem. Z auta vylezl „čupr" chlap. Žádný vystrašený ,nemluvný, klepající se pacient v teplákovce. Koncepce toho „něčeho" co chtěl Honza založit mi připadala (a dodnes připadá ) úžasná a skvělá. Chyběl jen název. Když mrtvice, tak mrtvice. Ictus. Podepsala jsem. Nikdy nelitovala . Naopak jsem na Honzu hrdá a pyšná. Že říkal "já to dokážu". Že ukázal. Všem nedůvěřivcům a pesimistům. Všem, kdo se chytali za hlavu, označovali Honzu za blázna a mne za nezodpovědného terapeuta, který podporuje pacienta ve stavbě vzdušných zámků . Dokázal to. Mluví. Pracuje. Jezdí autem. Lyžuje . A navíc pomáhá a podporuje lidi s podobným osudem, mozkovou mrtvicí.

Mgr. Ivana Šemberová, klinický logoped