Wellness Centrum Svaté Pole 41 263 01 Dobříš     

Manželka přinesla povídání

Vážený pane Dohnálku,

poprvé jsem se o Vás dozvěděl, když mi do rehabilitačního ústavu v Chotěboři, přinesla manželka Vaše povídání s názvem Já to přece dokážu.

Stejně, jako valná většina lidí po CMP a jejich blízkých jsme se ocitli v určitém vakuu, nikdo s námi nechtěl mít nic moc společného, neposkytl radu, jak žít, jak s následky CMP bojovat, medicinsky jsem byl zdravý a hotovo. Vždyť to znáte.

Váš článek byl slovem člověka, který CMP prožil a přežil, který se jejím následkům postavil čelem a díky své vůlí a rvavostí se dokázal vrátit do plnohodnotného života. Jiného, ale smysluplného a žitého.

To bylo něco, co se jsme v té době postrádali, to bylo to vakuum. Že to jde.

I po tak dlouhé době, díky.

Moje CMP byla hodně těžká, stejně těžké jsou i její následky.

Krvácení do mozkového kmene, operace nemožná, prognóza jednoznačná.

CMP jsem přežil a po otevření očí se vydal na dlouhou pouť za žitelným životem.

Celé té dlouhé době tří let strávené bojem s následky CMP říkám Cesta. Na ní jsem potkal spoustu věcí, dobrých i zlých.

Jednou z nejlepších je psaní.

Psát můžu, třebaže špatně, pomalu a jen levou rukou.. Ucítil jsem tuhle potřebu, psaní se stalo součástí Cesty a dnes skládám slova a ona přede mnou ožívají.

Nemám žádné literární ambice, ale je mi při psaní dobře a naplňuji staré pořekadlo : kdo si hraje, nezlobí.

Jedním z prvních témat, kterému jsem se věnoval, byla doba strávená v jihlavské nemocnici od ARO po propuštění domů. Celé dílko jsem nazval Jak jsem se zakecal. Je to hodně o tom, že starý svět neplatí, nový za moc nestojí, ale musíme dál.

Dal jsem ho své psycholožce, ta ho dala přečíst pacientovi, který se pokusil o sebevraždu, byl aktivním sportovcem a najednou se mu díky zdraví tenhle svět zhroutil.      

Po přečtení zvedl hlavu a bylo mu líp.

Je dobře vědět, že v tom nejsme sami a cesta existuje.

Dal jsem ho i své kamarádce, která je lékařkou v Českých Budějovicích. Tady ho četla její kolegyně mající stejně postiženého manžela. I tady pomohlo.

Manželka a kamarád mi řekli, ať udělám na webnode stránky a tam Jak jsem se zakecal pověsím. Udělal jsem to.

Jak jsem se zakecal jsem psal o čtyřech měsících v nemocnici, na stránkách o třech letech od CMP.

Nebyla to lehká doba a není lehká ani teď.

 

Vaše společnost ICTUS pomáhá postiženým CMP a jejich blízkým.

Myslím si, že lidem prožívajícím těžké životní chvíle by stránky mohly pomoci. Máte k nim daleko blíže než já a blíže než kdykoliv mít budu.

Proto jsem si Vás dovolil vybrat, jako prostředníka.

Pocit samoty a opuštěnosti je zlý a tíživý.

Bude mi ctí, když najdete chvíli času, usednete k počítači a otevřete tyto stránky.

Potom nechám na Vašem laskavém posouzení, zdá má moje myšlenka opodstatnění, či ne.

Váš kolega „iktik“            

                                   Jirka Brixen Havlíček,   ročník 1962

http://ictus-jbrixen.webnode.cz/

Vážený Jirko

Máte můj obdiv a úctu. Začal jste psát ze stejného důvodu jako já a jen Vy víte, co to je za práci.

Honza  Dohnálek

Odkazy přátel v nemoci

   

 

Kamarádi