O optimistickém lišaji smrtihlavovi

Lišaj smrtihlav Kamil byl optimistou. Nebo snad by bylo lepší napsat - chtěl by být optimistou. Nebo - chtěl být optimistou. Zkrátka moc to nešlo.
Jednoho večera, když bylo ještě poměrně časně (bylo okolo osmé večerní), potkal bekyni mnišku Oldřišku (ta ale vůbec jako mnich, nebo mniška, nebo jeptiška nevypadala a nežila). Hned se k ní hrnul (kdo by se také nehrnul, k takové pěkné bekyni mnišce), ale ta zbledla a vypadalo to, že vbrzku omdlí. A tak se tedy Kamil raději přestal hrnout a Oldřiška rychle odletěla. A Kamil byl smutný.
Když byl v tom smutnění v nejlepším, ozvalo se za ním, dobrý let přeju. A on to byl krátkozraký tesařík Josef. Dobrý, dobrý, odpověděl trochu plačtivě Kamil a tesařík Josef se tím pádem ujistil, že ta hromada před ním je živá a že umí mluvit. Když přišel Josef ještě blíže, uviděl lebku na lišajových zádech a zblednul tak, že by se v něm krve nedořezal (koneckonců ani to nikoho nenapadlo). A Kamil si toho všiml a zase byl smutný.
Kamil raději letěl domů (kdo by se mu také divil, po takových zážitcích a zkušenostech). Doma chvíli plakal, chvíli se díval na svoji kresbu do zrcadla, chvíli si říkal, že dnes to bylo naposledy a už nikdy v životě nevyletí ven. Pak ho ale napadlo, že nebude mít, co jíst a asi umře hlady. Stejně by to nikomu nevadilo, říkal si chvíli. Ale jen chvíli, pak počkal na úplnou tmu a vyletěl opatrně ven. Dával si dobrý pozor, aby nikoho nepotkal.
A tak to dělá dodnes. A tak bych byl takový trochu opatrný s tím optimistou.

Naučení:
Ať děláš, co děláš,
se svým jménem a zjevem nic nenaděláš.

 

Chcete pomoct při iktu
ROTARY
UVN
cévní mozková příhoda (CMP)
ICTUS
  • česky
  • english