Já to přece dokážu - bloudivá bolest

Člověk si myslí, že je jeho stav trvalý. Ale omyl, stav nemoci se stále vyvíjí, sice pomalu, ale stále. U mne jde o tom, že se mi pomaloučku vrací čití do pravé části těla. Cítím trochu teplo, trochu zimu. Když se probudím, ruka je někde dole nebo nahoře. Měl bych křičet hurá, jenomže já nevím. Je to výhra, takovéhle čití?
Jakoby se všechny bolesti za osm let se mi vrátily najednou a drží se. Já tomu říkám „bloudivá bolest". Dneska je to ve stavu, kdy cítím, že mě bolí „ruka", nebo „noha", „bok". Úporná, nesnesitelná bolest. Vyvrcholila letos v únoru, jako by mi do šlapky mě někdo vrážel stovky nožů každý krok. Lepší bylo nic necítit.
Samozřejmě nebylo. Změnily jsme dávkování prášků, učím se s bolestí žít, prostě zvládnut to. Protože je nádherné, když se manželka o mne otře a já ji vnímám. Krásný pocit. A jestli má být cenou za návrat čití bolest, rád ji zaplatím.
Člověk si stále musí říkat, že bolesti si mozek vymýšlí a generuje, tam kde ostatní cítí například pohlazení, já a i některý z Vás cítí bolest. A my mozek musíme znovu naučit, že je to pohlazení.
Snad se jednoho dne budu cítit každý krok a bolest bude zvládnutelná. Mozek bude oddělovat bolest od pohlazení. Teplo od zimy. Budu se moct v noci přitulit k manželce aniž by to bolelo, položit si její hlavu do klína, manželka se přestane hlídat, na kterou mi šáhne stranu ...........
Jednoho dne, snad, určitě