Lenka po druhé na Měříně

Letos jsem se podruhé vypravila s ICTEM na Měřín, abychom společně pomáhali lidem po cévní mozkové příhodě.

Pobyt byl jako již tradičně zajištěn v překrásné lokalitě Vojenské zotavovny Měřín přímo u Slapské přehrady, jejíž prostředí je (alespoň pro mne:-) balzámem pro tělo i duši. Měli jsme zde jídlo třikrát denně (a jaké!), dvakrát denně jsme směli do bazénu a do tělocvičny, v rámci nácviku stability jsme brouzdali bosýma nohama hřištěm na plážový volejbal nebo jsme mohli jen tak spokojeně odpočívat na travnaté pláži či si zaplavat v přehradě uprostřed zalesněných kopců. Ačkoliv se to na první pohled nemusí tak zdát, my jsme si sem ale nepřijeli jenom „užívat".

Cílem našeho 14denního snažení bylo především překonávat překážky - a to nejen bariéry okem viditelné (přístup na mnohá místa areálu nebyl bohužel vždy bezbariérový, Jirka by mohl vyprávět, že:-), ale také ty vnitřní, psychické zábrany. Překonat strach ukrytý v sobě sama je, myslím, těžší - a i proto jsme sem jeli my, 3 dobrovolnice (Stáňa, Terezka a já), Honza a Míla. Na rozdíl od běžných zdravotních rekondičních pobytů a lázní, my jsme se snažili pomáhat „jinak". Netvořili jsme žádný profesionální tým, nikdo z nás neměl praxi ve fyzioterapii, rehabilitaci ani psychologii. Neslibovali jsme, že po 14 dnech naučíme každého znovu dokonale chodit, mluvit či plavat. V čem tedy naše „zázračná" metoda spočívala? Především v tom, že jsme skupince ukázali, že je TO možné. Že i po mozkové příhodě se dá znovu naplno žít. Že není nutné (a už vůbec NE žádoucí) sám sebe odsoudit k doživotnímu sezení na vozíku nebo bytí v neustálé péči příbuzných či přátel. Že je možné si díky některým fíglům poradit sám a dosáhnout větší soběstačnosti. Na příkladu Honzy, Péti a dalších je totiž krásně vidět, že LZE opět plavat, lyžovat, řídit auto i firmu a všelijak se bavit. Snažili jsme se ukázat, jakým způsobem se mohou zlepšovat (jak vstát ze země, jak správně chodit či sedět u stolu, jak správně plavat), ale přitom jsme chtěli, aby co nejvíce činností zvládli účastníci sami a nezvykali si, že budou mít stále u sebe pomocnou ruku, která za ně všechno udělá. Někdy to bylo o nervy, například když se Vendulka při své první cestě na snídani neustále dožadovala pomoci a podpěry. Mnohem lepší a účinnější bylo vysvětlení, jak správně střídat nohy při chůzi, a v dalších dnech se Vendulčino tempo zrychlovalo natolik, že začínala dohánět i ostatní (rychlejší a mladší) dámy. Zkrátka jsme se snažili ukázat směr, kterým se dát a na čem pracovat, ale cestu samotnou už musel (a musí) absolvovat každý sám.

Myslím si, že naše silná stránka spočívala ve vlídném přístupu k účastníkům a ve velmi přátelské atmosféře. Byli jsme malá skupinka, všichni jsme se navzájem znali (ačkoliv - jak už to tak s pamětí po CMP bývá - málokdo si dokázal vzpomenout na konkrétní jména, Vlastička si dokonce musela sepsat seznam!), když měl někdo problém, věděli jsme o něm všichni a snažili se mu pomoci. A to nejen my, zdraví dobrovolníci, ale vzájemně si mezi sebou pomáhali především sami účastníci. Skupinku stmelovala společná posezení „u kulatého stolu" v kavárně nebo jen tak před chatkami s šálkem kávy a koláčem v ruce. Nebo společné výlety do cukrárny či na tatarský biftek nebo do zlatého dolu Halíře. Sama za sebe mohu (a musím) říci, že mi s ostatními dobrovolnicemi - Stáňou a Terezkou - a s naším „šéfem" Honzou bylo báječně a že jsme tvořili dosti sehraný tým. Chtěla bych proto všem touto cestou moc poděkovat, protože především díky NIM jsem se na Měříně cítila jako doma a především díky NIM se mi moc příjemně pracovalo a bavilo mne to!

Někteří účastníci byli pro mne „staří známí", které jsem již potkala na Měříně vloni v září - tak třeba Péťa, Vlastička, Ráďa nebo Jirka. Tihle všichni stále se svým postižením (ať už CMP nebo RS - roztroušenou sklerózou, kterou trpí Jirka a je kvůli ní připoután na vozík) bojují a nevzdávají to. Jsou důkazem, že po iktu lze dál žít - ne přežívat, ale opravdicky žít. Vlastička se raduje ze svých dvou dcer a těší se na první vnouče, Ráďa bude brzy řídit vlastní auto, Péťa se rád znovu podívá do Norska na tresky a Jirka se těší ze své čerstvě vydané knížky. Vypadá to jako pohádkový scénář, ale málokdo tuší (ani já určitě ne), kolik dřiny a práce je to stálo, než dosáhli toho, čím a kým jsou dnes. Mají proto (ovšem NEJEN proto) můj velký obdiv a úctu.

Co mi dává práce dobrovolníka? Samozřejmě v prvé řadě dobrý pocit z toho, že pomáhám těm, kteří to potřebují. Že se mohu radovat, když vidím jejich úspěchy a pokroky a že jim sama můžu radost působit. Je báječné vidět třeba Pavla, který měl zpočátku obavy z plavání, jak se po týdnu prohání sám v bazénu jako ryba ve vodě. A kéž byste viděli, jak se z něj při zvuku písní Elvise Presleyho stane úplně jiný člověk, jak se rozzáří a ožije a brouká si do rytmu a přitom skvěle tančí (a vede)! Nebo Vendulka, která s naší dopomocí překonala svůj strach z vody a nechala se námi s důvěrou unášet po hladině bazénu! Takové úspěchy Vám dávají pocit, že Vaše úsilí opravdu má smysl.

Dobrovolničení u ICTU ale nepřináší jen dobrý pocit ze smysluplné práce. Pro mě znamená i silnou vnitřní motivaci. Podívejme se třeba na Danu, výbornou lékařku s atestací v oboru rentgenové diagnostiky, nebo na Ráďu, stavbyvedoucího jaderné elektrárny Temelín, který zároveň bubnoval v metalové kapele. Nebo třeba Pavel, který prožil 20 let v Kanadě, a který má rád Beatles, Elvise a plachetnice. CMP si nevybírá, nezáleží jí na věku, pohlaví, fyzických schopnostech ani vzdělání. Ti všichni výše jmenovaní (a nejen oni!) museli najednou ze dne na den přestat dělat, co je bavilo a na co byli zvyklí. Nenechali se však zlomit a našli odvahu a sílu začít se všechno učit od začátku. No uznejte, není to dosti silná motivace ke studiu, k životu, ke snaze stát se lepším člověkem vůbec? Teprve tváří v tvář takovým lidským příběhům a osudům si uvědomuji, jak dobře a nad poměry si žiju - a jak málo si toho vážím.

Nechtěla bych zapomenout poděkovat Honzovi. Nejen za to, že ICTUS založil a vede a díky tomu jsem se i já mohla pobytu zúčastnit a pomáhat a obohatit sebe a (snad) i ostatní. Honza je především člověk, který si získal můj obdiv a respekt - a to velmi záhy. Jeho životní příběh je nelehký - on sám je po mozkové mrtvici - ale nevzdal to a bojuje s jejími následky. Má však ještě tolik síly, že pomáhá ostatním, i když mu to dává pěkně zabrat. Uvědomuje si, jak je následná péče o pacienty po CMP u nás nedostatečná a snaží se to změnit. Má vizi, představu, cíl, sen, a musím říci, že se mu daří jej naplňovat. A o to tu jde především - nevzdat se, ale překonat sám sebe a jít si za svým cílem (ať už více či méně vzdáleným, vlastně není vůbec špatné mít několik menších cílů...), kterého se snažím dosáhnout, protože když vím, co chci zlepšit, mohu na tom pracovat, a snaha a píle už dohromady jsou polovinou úspěchu.

 

Na viděnou příští rok na Měříně!

Vaše Lenka

 

cévní mozková příhoda (CMP)
ICTUS
  • česky
  • english