Dobrovolnice Majda + Katka

V rámci školní praxe jsme se na podzim roku 2007 dostaly na rehabilitaci ve Vojenské nemocnici ve Střešovicích. Shodou okolností zde touto dobou ležel pacient s nohou v sádře, jistý pan Jan Dohnálek, se kterým jsme shodou okolností měly cvičit. Cvičení ovšem nedopadlo úplně podle původních představ, protože jsme celou dobu jen povídali a povídali (teda respektive Honza povídal a povídal). A tak jsme se dozvěděly o něm a o celém sdružení Ictus. Kromě velkého množství informací o jeho aktivitách nám také nabídl, abychom strávily část letní praxe roku 2008 s ním a ostatními lidmi po CMP ve Špindlerově mlýně nebo na Měříně.

A tak jsme tady - Špindlerův mlýn, VZ Bedřichov - a máme sepsat své dojmy a poznatky z těch dvou týdnů, které jsou za námi a utekly jako voda. Naším prvním úkolem bylo seznámit se s tím, cože vlastně za následky ta mrcha mrtvice má. A že jsou až neuvěřitelně rozmanité. Druhým úkolem bylo vymyslet pro každého „individuální rehabilitační plán", podle toho, co na koho nejlépe zabírá a pomáhá mu. A tak jsme protahovaly zkrácené svaly a šlachy, posilovaly svaly oslabené, kartáčovaly a nahřívaly, abychom obnovily činnost svalů zlenivělých, vylepšovaly chůzi, ... Výsledky se dostavovaly. U někoho rychleji, u někoho pomaleji, ale každopádně jsme viděly, že naše snažení má nějaký smysl. Velký boj byl se spastickými vzorci. Hlavně na horních končetinách. Tady pomáhalo protahování flexorových skupin svalů a posilování skupin extenzorových (pomocí kartáčování a chvění podle sestry Kenny). Většinou se teda vše rychle vrátilo do původního postavení, ale po čase začaly končetiny povolovat a jejich protažení nedalo tolik práce.

Asi největším úspěchem našeho snažení a cvičení byl Hynek. Přivezli ho na vozíku s tím, že o moc lepší to asi nebude. Ale slova jako „nejde", „nemůžu" a podobné nesmysly tady neakceptujeme. A tak jsme Hynka naučily vstávat z vozíku za naší pomoci, časem se už zvednul sám a s naší psychickou i fyzickou podporou vykročil. Nejdřív hezky pomalu, pak jsme na něj začaly klást větší nároky a časem jsme ho pustily a šel sám. V bazénu prakticky bez problémů, na souši pomaleji... Ale šel.

Ostatní se samozřejmě také viditelně zlepšili. Ať už držení a funkčnost končetin, chůze nebo řeč - to vše během jednoho až dvou týdnů. A to je podle nás důležitý poznatek - když se chce, následky mozkové mrtvice se mohou zlepšovat i během poměrně krátkého času. A když se chce, jde prostě všechno. Pro nás je to neocenitelná zkušenost, hlavně pro budoucí praxi, kde se budeme s takovýmito pacienty zcela jistě setkávat. Mrtvice není konec aktivního života, mrtvice není nevyléčitelná.

Ale to nejdůležitější, co jsme se tu naučily, respektive, co nás naučil Honza... Vidět svět z pohledu človíčka po mrtvici. Díky!

 

Majda + Katka

Fyzioterapie, 3.lékařská fakulta UK

 

cévní mozková příhoda (CMP)
ICTUS
  • česky
  • english